8)  Lea (18.01.2013 20:41)

Moju kamarátku týra otec. Je veľmi daleko - presťahovali sa, a viem o tom len ja a jej mama. Neviem, čo mám robiť. Síce mi tvrdila, že sa jej rodičia rozvádzajú, bojím sa, že jej otec urobí niečo zlé. Najhoršie je, že aj keby som chcela niečo urobiť, nemôžem. Je ďaleko. A ja som ešte nemala osemnásť. Moji rodičia sa tvária, že sa ich to netýka - a ani netýka. Je im to jedno. Tvrdia, že si to vymyslela, ževraj to deti v puberte robia. Teraz sa už len modlým, aby bola v poriadku. Nič viac urobiť nemôžem. Taký nespravodlivý je život. Bohužiaľ.

7)  KalamityJane (14.01.2013 17:36)

tohle je pro mě až moc citlivé téma, napoprvé jsem to ani přes tvou prosbu nezvládla dočíst. Napodruhé už jo, ale stálo mě to velké úsilí. Já vím, proč se nikdy neseberou a neodejdou. Protože je to provázeno výčitkami, prosbami, obrovským citovým vydíráním a výhružkami, pronásledováním a málokdo má žaludek na to to překonat. Jednodušší je prostě kývnout, souhlasit a mít klid... dokud se to nestane znovu. A ze všeho nejtěžší je říct si o pomoc. Přiznat to sobě a svým blízkým.

6)  Marcelle (14.01.2013 13:29)

Tohle téma se mě dotklo i trochu osobně, bohužel i přes mojí velkou snahu pomoci ta osoba pomoc odmítá a žije v tom pořád, zkrátka komu není rady tomu není pomoci.

5)  Já (13.01.2013 09:08)

Hezky napsané, ač téma je hrozné. Bohužel to je myšlení lidí. Hrají si na svém písečku, a pokud jim někdo nezačne bořit bábovičky, tak si okolí prostě nevšímají. Proč? Proč si tahat něco, co se mě netýká, „domů“… si do hlavy. Trochu jim závidím, že to dokáží. Já ne.
Tobě jen radím, co nejdéle se drž na hladině, křič a žádej o pomoc. Aby i tebe někdo poslouchal. Poneseš si to celý život, jen záleží v jaké míře. Když jsem tak četla tvůj profil, hrozně mi připomínáš mě. Byla jsem mladší a v obdobné situaci, ale jako tvoje teta. Tenkrát se to neřešilo, a ač jsem prosila o pomoc, neposlouchali mě. Pak už jsme se nesnažila prosit. A teď? Teď jsem dole, hodně dole, i když na venek se to snažím nedávat znát. Ale uvnitř se trápím, jsem sama a vím, že od toho dna se už nikdy k hladině neodpíchnu. Takže pořádně křič, ať tě konečně poslouchají. Drž se.

4)  BJane (13.01.2013 05:05)

Není to sice tak hrozné, jako to, co se děje/dělo u vás, ale můj strejda bere drogy, krade a jsou s ním potíže. Tady je on ten špatný, ale mamka s dědou ho stejně nechali bydlet u nás, i když nám rozvrátil rodinu, děda byl celý den v hospodě, jen aby nebyl doba a mamka jen brečela a nic víc. Nic s tím neudělala a když jsem jí říkala, že má byt, ve kterém může bydlet, ať tam jde a nás nechá na pokoji, tak řekla, že jsem malá ať se do toho nepletu. Lidé prostě dělají nerozumná rozhodnutí a často to nechtějí, z mě nepochopitelných důvodů, řešit. Hlavní je, že už to (snad) máte vyřešené, nebo to je (doufám) na dobré cestě a bude to dobrý. Jednou jo, ale jestli to ještě trvá, tak to bude stát hodně času a nervů. Vždyť když ho mamka vyhodila, tak bys stejně za 14 dní zpátky. A mamka mi to (když už) odůvodnila s tím, že už bude dobrej. Jenže mu to vydrželo pár dní, a pak celé nanovo. Jestli je s ním pořád, s tím, že když nepije, je dobrej, tak je snad všem jasný, že to tak nebude věčně, a zase ji bude mlátit. Máš pravdu, dokud se nás to netýká, tak můžeme jedním kliknutím vše zavřít. Doufám, že to tak bude pro co nejvíc lidí řešení na celý život. Protože něco takového řešit, nebo být i součástí problému je to nejhorší, co může být. Přeji ti, ať se ho co nejdřív zbavíte napořád.

3)  Iwka (12.01.2013 22:59)

"Máme oči k vidění, přesto se kolem sebe málo díváme." - Vždcky mě tohle trápilo. A trápí doteď a upřímně doufám, že i trápit bude, protože kdyby ne... co bych to byla za člověka? Jedině, že by to samozřejmě přestalo. Ale jsem už zabořená až moc hluboko v té šedé, o které mluvíš na to, abych i to pokládala za možnost.
To, co jsem napsala nahoře, jsem si snad ve 13 letech vymyslela jako téma k slohové úvaze ve škole. Když ostatní psali o svém oblíbeném hobby nebo nejlepším zážitku z prázdnin. Já píšu, když mám co říct. A tohle už se mi chtělo přímo křičet...
Myslím si, že je v pořádku, cos napsala a že jsi to napsala. A že je dobře, že to tady je. Protože lidi by neměli mlčet. Protože těch, co předstírají slepotu je už tak příliš mnoho.
Přeju Tobě i Tvé rodině sílu, hlavně snad sílu k otevření očí a nemlčení.

2)  s. (12.01.2013 22:42)

krásnym by som to nenazvala.. snáď len "je to život" a s prianím, že aj keď sa ťa to týka osobne nenechaj sa tým pohltiť. Každý si vyberá sám, poradiť môžeš ale ak sa už raz rozhodol, ťažko to ovplyvníš..:/

1)  Florence (12.01.2013 22:02)

Tak jo... tohle je až děsivě pravdivé. Klepou se mi ruce, a tak jsem hned v první větě udělala několik chyb, které mi oprava červeně podtrhla, tak jsem z tvé úvahy rozhozená.
Pravda je, že já mám svůj černobílý svět pohodlí ráda, ale moc dobře vím, že kolem něho, kolem mě, jsou lány a pole a moře a oceány šedé, které nejsou ani trochu příjemné a které dost bolí. Já se nerada dostávám za přesně dané hranice a vlastně jedinou věcí, která mě z nich dokáže vytáhnout je pláč. A je jedno jestli ho slyším z vedlejšího pokoje nebo z tvé úvahy. Vyhnala jsi mě za hranice mého pohodlí a já teď slzím jako malá holky, protože nejsem o moc starší než ty a vím, co to znamená mít kámen na předčasné dospělosti noze, kteří nejbližší nevidí, ale na který si občas ještě sednou a pořádně tě zatáhnout dolů a ty pak musím bojovat, abys vůbec mohla dýchat.
Baruško, já teď tenhle článek zavřu a už se mě to sice týkat nebude, ale budu na tebe myslet a budu TOBĚ přát sílu, aby ses z oceánu šedi vyhrabala na povrch.